Sobota
Broken Harp & Hoochie Coochie Band
S Honzou Sobotkou nás spojil také Mr. Zimmerman. Zatímco na Beggars Banquet jsme si nechali z okruhu redakce Rock & Popu coby znalce Rolling Stones doporučit Dana Vojtíška, při Dylan Days jsem šel najisto. Ještě ze studií jsem si pamatoval Honzův několikadílný pořad o Dylanovi a pár koncertů (venkovské blues takhle u nás tehdy nehrál nikdo) a jeho články v R&P i jinde patřily v tomto směru k nejfundovanějším i nejzábavnějším. Chytil se drápkem a vydrželo nám to dodnes (Dylan Days převzal pod názvem Zimmerman Frei a daří se mu velmi). Kromě Daňkovic se pak začal objevovat s kytarou nebo mandolínou v bájné Středozemi i na jimramovském pódiu či v Irském stanu, nejprve sám, později s členy Hoochie Coochie Bandu a synem Ondrou. Tak tomu bude i letos.
https://www.youtube.com/watch?v=B1AltfKtHsQ
https://www.youtube.com/watch?v=wpmjesuZAKw
Caine-Mi
Kejnovy první mimoznouzí kazety byly zajímavé, ale Myšionáři přišli jak pecka mezi oči. Tak skvělou písničku bych chtěl taky někdy napsat. Poprvé ji v Jimramově zahrál před sedmi lety (tučnými i hubenými) s výpomocí rodinných pozůstatků plzeňských kolegů z Navzájem (hmmm, to by bylo, kdyby ještě někdy třeba … vzpomínáme) , letos si přiveze Sasanku a kromě obalování domovské kapely potěší akusticky i na „2. vernisáži“.
Déma běžný
Také kytarista ZNC si udělal odbočku a sólově či s kamarády zpracovává plzeňské pověsti. První deska Démophobie byla v půlce devadesátých let, kdy jsem se poličskému knihkupci Martinu Dolešovi staral o muziku, velmi žádaným artiklem, dosud k ní přibily dvě další. Výběr z nich uslyšíme v Jimramově poprvé a je na co se těšit.
Znouzectnost
O samizdatové kazetě Obludný Neználek jsem v devětaosmdesátém ještě jenom četl nadšené recenze, ale když čas oponou trhnul a o tři roky později vydal Globus Ukolébavky pro ne(v)hodné loutky, hned jsem běžel do gramodesek. Od devadesátého sedmého se tahle parta z plzeňské líhně objevovala v Jimramově často a setkávala se s velkým ohlasem. Teď je nám vzácnější, ale pro výroční veselici byla jasnou volbou. Tentokrát v trojobalu zahrnujícím i sólové projekty.
http://bandzone.cz/znouzectnost
Oboroh
Když jsme se v září šestaosmdesátého roku nastěhovali do Telecího, hned přespříští neděli jsme vyrazili přes kopec na nešpory do pustorybenského kostela. Hráli a zpívali tam „třebechovičáci“, parta lidí navázaných na třebechovického faráře Lojzu Němce. Páteří seskupení byly bratři Klecandrové a když se pak tenhle spolek rozešel, dali dohromady Oboroh. Zprvu akustická sestava později elektrifikovala a jejich zpracování žalmů v ekumenickém překladu znělo Bludníkem pravidelně hned od premiéry festivalu. V novém miléniu se návštěvy koncentrovaly do „kulatých“ ročníků, takže je pravý čas si je zase užít.
Vladimír Merta
Mertův recitál v novoměstské galerii byl vůbec prvním koncertem, který H&S, předchůdce Sluníčka, pořádalo. A také takovým symptomaticky předznamenávajícím – umělecky a společenstevně bezkonkurenčním, leč ne tak přímo úplně zrovna výdělečným. Později jsme Vláďu lámali na Dylan Days a aby neprojevil své nadšení příliš okatě, řekl, že když mu domluvíme nějaký přilehlý koncert, udělá to jako brigádu. Jeho páteční daňkovické programy, proložené neuvěřitelnými historkami, jsou mezi zasvěcenci legendární, stejně jako interpretace dylanovek na loutnu nebo hraní s bratry Bubláky. Oporou dylanovských setkání zůstává až dodnes a vždy patřil k četným vrcholům. V Bludníku se poprvé objevil v devadesátém osmém a když během jeho setu vyhořel hlavní jistič, pohotově seskočil z pódia mezi nadšený lid a pokračoval akusticky, dokud se to nepodařilo předrátovat. Kromě svého bohatého repertoáru hrával v Jimramově také spolu s Janou Lewitovou moravské lidovky a sefardské písně. Uvidíme, co vyloví letos.
Vladimír Mišík Pavel Bohatý & Etc.
Poté, co v Jimramově hráli Plastici, mohl být už jen jediný vrchol, cíl, sen – Mišík. Flamengo jsem už nezažil a z Kuřete v hodinkách do revoluce znal jen dvě zkrácené věci na kainarovské kompilaci Obelisk a další dvě v úpravě C&K Vocalu z desky Generace (Merta k ní fotil obal). Ale hned od prvního navštíveného koncertu koncem sedmdesátých let jsem měl Etc na špici své pyramidy české muziky a vydrželo to dodnes. V osmdesátých jsem je pak až do zákazu slyšel mockrát a pokaždé to byl mocný zážitek. A když jsem zjistil, že manažera dělá Šimon Kotek z Rezavé klece (vzpomínáte na jejich jimramovský reunion před pěti lety?), bylo jasné, že se o svůj Everest pokusíme. Stejně jako o deset let dříve u jmenovce Merty i při Mišíkovi došlo ke zkratu, vypadl proud a jeviště oněmělo, ale z pódia seskakovat nemusel, oprava byla promptní. Doufejme, že letos elektroinstalace všechnu tu slávu unese a budeme si moci Etc vychutnat bez pauzy.
Etc si sice vychutnat moci budeme, ale bez Vladimíra Mišíka, který je po červnové hospitalizaci a dalších zdravotních problémech v rekonvalescenci až do září. Zastoupí jej Pavel Bohatý, který vypomáhal se starším repertoárem už při koncertech k Mišíkovým šedesátinám a byl součástí výročního turné k albu Kuře v hodinkách, stejně jako současného ke 40. výročí kapely ETC.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Bohat%C3%BD
http://www.youtube.com/watch?v=VOtP2VgK23A
http://www.youtube.com/watch?v=jq38a81n54E
Triga C&K Vocalu
Když jsme v Jimramově „měli“ Mišíka, bylo to jako dosáhnout vrcholu. Najednou jako by už nebylo kam ještě dál stoupat, po čem toužit, za čím se ploužit (tedy v těch hudebních krajinách). Následný rok jsme oslavovali dvacetiletí festivalu a v programu vzpomínali, to byl výběr bohatý, ale co pak dál? Na „programové radě“ jsme na podzim seděli a dumali, až Ben Skála nadhodil C&K Vocal. Ano, to byla výzva. Generaci jsem si na doporučení svého gymnaziálního spolužáka Karla Vepřka koupil jako jednu z prvních desek a hned od úvodních tónů flamengovského Rámu příštích obrazů mě uchvátila. V Praze pak jejich koncerty patřily spolu s Mišíkem, Marsyas, ASPM a čerstvě vzniklým Blues Bandem k tomu nejlepšímu, co jsem tehdy hltal plnými doušky. Vygooglil jsem tedy kontakt a jal se volat dalšímu ze svých idolů. Povídání i mailování s panem Cerhou patří k navýsost příjemným záležitostem, tak jsme si před čtyřmi lety mohli poslechnout pořad Démoni a divy divoucí. Nadchnul vrstevníky účinkujících i děti školou povinné a věřím, že letos, kdy přijede komornější sestava s písněmi z loni vydané desky Sedmiranný blues a vystoupí „obklopeni oběma Vladimíry, jak za starých časů“, tomu bude nejinak.
Kyx orchestra
Ač jsem už sedmým rokem chrudimák, tak tenhle skvěle šlapající big band muzikantů z okruhu učitelů, žáků i absolventů chrudimské hudebky s výbornými zpěvačkami objevili kolegové spoluslunečníci. V Bludníku explodoval předloni a stal se pro mnohé největším překvapením a objevem posledních let. Udržet podobně velkou bandu pohromadě není jistě nijak jednoduché, ale ze všech čiší taková muzikálnost, nadšení a radost z hudby, že se dá věřit a přát, že jim to ještě dlouho vydrží. Jsme rádi, že výročí s námi oslaví zatím utajená bomba (vzpomínáte na tehdy téměř neznámé -123min v devadesátém osmém?).
Plastic People of the Universe
Na Plastiky bychom si se Sluníčkem z úcty k legendě asi nikdy netroufli. Ale ve dvatisící šestém se k přípravám a organizaci festivalu připojila mladá dravá Lysina Lenina a z jejich úst už to najednou neznělo tak nepředstavitelně (škoda, že s námi nevydrželi déle). Koncert to byl skvělý, hutný, uchvacující. Jedno oko, natož hrdlo nezůstalo suché. A bylo narváno. Až tak, že návštěvníci vyžrali do mrtě všechny uzeniny. Když jsem pak po koncertně váženým umělcům nešťastně nesl čočku s vejcem, Kába se jenom ušklíbl: „Synovi řezníka šošovici?“ Ale jinak byli moc hodní, radost vzpomínat. I letos bude jistě na co.
http://bandzone.cz/plasticpeopleoftheuniverse
Květy
Martin Kyšperský má k Jimramovu blízký vztah, jezdil sem na prázdniny k dědečkovi. O Květech jsme věděli dlouho a v Irském stanu se objevily už kdysi, ale na hlavním pódiu teprve před čtyřmi lety, když jsme výrazněji omezili rotaci starých oblíbenců, aby měli šanci i oblíbenci noví. Květy přišly, zahrály, zvítězily. Martin v dalších letech vystupoval sólově a v duu Tayna, letos je ideální čas pro repete celé kapely.
Hoochie Coochie Band
K blues mělo Sluníčko vždycky hodně blízko a brněnské Hoochie Coochie předcházely pověsti (například ta, jak hledali deltu Mississippi, kolébku blues, u jejího ústí, netuše, že se nachází hluboko ve vnitrozemí). Jejich první vystoupení v Daňkovicích strhlo energií a tak se stali častými účastníky sluníčkářských akcí, zvláště na jamování v Irském stanu mnozí vzpomínají.
http://www.hoochiecoochieband.info