Pátek
Retro výstava – průřez historií festivalu
Film Fenomén
Režisérovi Zdeňku N. Bričkovskému už před lety učarovala sibiřská tajga a lidé, kteří zde žijí. Snad každé léto se sem vrací a přináší nové příběhy a pohledy na drsnou krásu severské krajiny. Hlavním hrdinou nejnovějšího snímku je sedmdesátiletý Jurij Petrovič, který žije na samotě, živí se převážně tím, co si sám vypěstuje, a je si sám sobě „carem“. V mládí si sice penzi představoval jinak než nekončící dřinu na poli od rána do večera, nezávislost, kterou si tím zajišťuje, je však pro něj k nezaplacení. Dravý, hlučný a penězi omámený svět ve městech ho neláká, opustil ho a sám uprostřed tajgy nachází vnitřní rovnováhu. Ačkoli je nevěřící, svým způsobem života se blíží starověrcům, které režisér s kamerou také navštívil. Pro ty je důležité žít a vychovávat děti v souladu s vírou, stranou od „ďáblových nástrojů“, jako jsou televize či rádio. Poetický snímek se zamýšlí nad vnitřní svobodou a životem v souladu s přírodou. (Jeden svět)
Odkaz na ČSFD.
Hudba
Strašidelný elektrik band
Když jsme v devadesátém pátém chystali první Dylan Days, dal jsem do Rock & Popu zprávu, ať se přihlásí zájemci, co by si rádi zahráli nějaké Bobšovy kousky. První, ne-li jediný, kdo se ozval, byl Petr Bublák. Dali jsme si během druhé Dylanovy pražské návštěvy sraz v hospodě U rotundy a když jsem vlezl dovnitř, nemusel jsem vůbec hledat, spřízněnost byla patrná na první pohled. Od té doby byl Petr s Plechovkou či Subterranean Homesick Bandem pravidelným účastníkem v Daňkovicích a se svým Strašidelným elektrik bandem, případně s Jakubem Nohou nebo sólově, se často objevoval v Jimramově i na jiných akcích Sluníčka. Na pětadvacetinách tedy Bubák samozřejmě musí strašit také, jinak by nám to výročí dobře nezačalo.
http://bandzone.cz/strasidelnyelektrikband
Jericho
Co ještě dodat k Jerichu? Při historce, jak jsme kdysi začínali hraním na vánoční besídce a nahluchlá babička si pochvalovala, že krásně slyšela, i když si zapomněla naslouchadlo, se tváří znuděně už i naši vnuci. Jasně, život se valí jinudy, ale aspoň občas zavzpomínat v rozvalinách na staré časy taky není k zahození. Takže se tu bude rozvalovat i popětadvacáté. Otázka zní, přežije Jimramov Jericho či Jericho Jimramov?
Původní Bureš
Tuhle veselou partu objevili kluci zvuci ještě za studií v Praze a dotáhli je tři roky po sametu do Borové, kde jsme společně hráli před kinem, tedy přesněji řečeno v kině před filmem nedávno zesnulé Věry Chytilové. Od té doby se Bureši i jiné inkarnace Fumase a jeho rodiny staly nedílnou součástí jimramovských, daňkovických i jiných slunečních programů, dvakrát jsme se také mohli během festivalu těšit z výstavy jeho obrázků. Na výroční veselici patří jako jitrnice k zabíjačce, jen oblíznout.
http://www.puvodnibures.wz.cz/
http://bandzone.cz/puvodnibures
Traband
S Jardou Svobodou jsme se poprvé potkali asi tak rok před revolucí na akci misijního poradního odboru, která měla spíš poodkrýt než zmapovat, co se děje v evangelických hudebních luzích a hájích dvacet let po Beranech a Sváťovi. Otcovy děti tam byly tenkrát vedle Jericha jediným bigbošem, slovo dalo slovo a už nám to zůstalo. Děti si v Bludníku hrály už od druhého ročníku festivalu a hned napoprvé se jim podařilo přivolat takový déšť, že jsme se museli přestěhovat do sokolovny (tehdy jsme se ještě vešli). Dospívání nepřineslo změnu v pubescenty, nýbrž v Traband, který různými způsoby vytuněný uhání domácími i světovými dálnicemi a pěšinkami a čas od času se zastaví i u nás. Kromě nákladu muziky přiveze letos i Jardovy obrazy.
http://bandzone.cz/kapelatraband
Zuby nehty
V dobách, kdy jsem studoval vše (tedy VŠE), dělal náš fakultní výbor SSM zřizovatele Oldřichu Janotovi (pokud vám předchozí věta připadá poněkud nesrozumitelná, jste šťastní nepamětníci – potrapte Google či rodiče, bylo by to na moc dlouhé vysvětlování). A kamarád Jindra Schwarz, co tam tu kulturu zaštiťoval a propašovával, vzpomíná, jak za ním jednou přišly nějaké dívčiny, jestli by je taky nezřídil, že mají kapelu a až vydají desku, budou lidi říkat: „Půjdem domů a pustíme si Plyn.“ A nechali mu kazetu (ještě ji mám schovanou … někde … snad). Mně i Jindrovi se to tenkrát moc líbilo, ale soudruzi a soudružky byli jiného světonázoru. Hrát veřejně jsem je slyšel až za pár let už pod jménem Dybbuk na Vokalíze. Další transformací se z nich staly Zuby nehty a když se v devadesátém třetí jimramovský festival doširoka otevřel do světa, objevily se mezi spřátelenými kapelami i ony a jejich buntující holčička se stala idolem našeho tehdy tříletého Jeníka (ještě mu to vydrželo … tedy buntování). Na sklonku devadesátých let i svého prvého trvání přijely Zuby nehty do Jimramova ještě dvakrát, posíleny Jardou Svobodou, který si pak po rozchodu odvedl bubenici Janu do Trabandu Mk. II. Bez hudby ale dámy nevydržely dlouho, již po osm let se nejprve spíše příležitostně, nyní již pravidelněji reinkarnují a dobývají do uší i duší.
http://www.noise.cz/zubynehty/